Zatímco zbytek Evropy stále diskutuje o regulaci dopravy, finští a švédští dopravci již léta jezdí s nákladem 78 tun. Dánsko si vystačí s 72 tunami. Výsledky jsou jasné: méně jízd, nižší náklady, méně emisí na tunu přepraveného nákladu.
Je to výsledek vědomého rozhodnutí přizpůsobit předpisy týkající se hmotnosti a délky tomu, co logistika a infrastruktura skutečně zvládnou, a to v rámci bezpečnostních limitů a zatížení infrastruktury.
Torben Krog, který působí ve skandinávském dopravním sektoru, to vidí každý den v praxi:
„Nákladní vozy jsou delší, ale vejde se do nich více nákladu. O to právě jde, a právě tento bod evropští politici zatím nechápou. Všichni jsme nuceni řešit emise CO₂, snižování nákladů a zvyšování kapacity. Zdejší předpisy to umožňují. Ty jinde v Evropě to brzdí.“
V čem spočívá rozdíl oproti zbytku Evropy? Nejde o ambici dosáhnout větší udržitelnosti. Ta je zde všeobecně přítomná.
Rozdíl spočívá v ochotě využívat regulaci jako strategický nástroj namísto brzdy.
Každá tuna navíc znamená o jednu jízdu méně.
Každá jízda méně znamená méně paliva, menší opotřebení a méně CO₂.
Výpočet je jednoduchý.
Politické rozhodnutí však nikoli.
Důkazy jsou na stole. Otázkou není, zda by Evropa měla upravit svou dopravní legislativu. Otázkou je, jak dlouho si může dovolit to neudělat.